Svět kolem nás se mění velmi rychle – nová zaměstnání, noví přátelé, nové životní cíle. Mnozí z nás v tomto „rychlém“ světě nemají čas sami na sebe, natož pak na své děti. Ale přitom právě ony budou jednou těmi, kdo předá naše životní zkušenosti a moudra dalším generacím. A možná právě letmý pohled do minulosti nám otevře oči a pomůže nalézt řešení jak vést nejen nás, ale i naše děti ke sportu, hře a koníčkům v budoucnosti.
Pokud chápeme trávení volného času jako všechen čas mimo zaměstnání, tak můžeme zaznamenávat velké mezigenerační změny zejména v oblasti věkových skupin. Před rokem 1989 byl kladen velký důraz na aktivní trávení volného času zejména u dětí a mládeže. Zájmové kroužky typu Jiskra a Pionýr byly tak samozřejmé jako pravidelné tréninky fotbalu či tancování. „Kladný“ vztah ke sportu byl dokonce velkým mottem doby 70. a 80. let. Vždyť není asi nikdo, z řad našich rodičů, kdo by neznal tehdejší „vrchol“ volnočasových aktivit – Spartakiádu. Spartakiáda, jakožto hromadné, veřejné a tělovýchovné vystoupení, navazovala, na, v komunistickém Československu nevítané, Sokolské slety. Stejně jako poslední Sokolské slety, odehrávaly se i Spartakiády na velkém strahovském stadionu v Praze. První celostátní Spartakiáda v roce 1955 byla pojata jako vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou. Její součástí měly původně být také lyžařské závody, štafetové přebory a přebory v zimních sportech.
Nejednalo se ovšem pouze o Spartakiádu: Náš „vzor“ v tehdejším SSSR přiměl mnohé státníky k propagaci zájmových kroužků již na základních a posléze i středních školách. Původní myšlenkou bylo sice „probudit“ ideové smýšlení u dětí a dorostu, ale forma her a sportu měla mnohem důležitější efekt, který si ovšem mnozí neuvědomovali. Dalo by se říci, že bylo o volnočasové aktivity dětí postaráno tak, že si s nimi rodiče nemuseli dělat těžkou hlavu.
Po roce 1989 se ovšem situace dramaticky změnila a někteří rodiče od volnočasových aktivit svých dětí upustili úplně, chápajíc zájmové kroužky jako přežitek doby minulé. Neuplynulo mnoho let a v odborných článcích se začaly objevovat první zprávy informující např. o nezdravené nadváze dětí či civilizačních chorobách. Jako bychom byli najednou ke svým dětem benevolentnější, jako bychom nepovažovali sportování za něco zdravého. Samotná 90. léta se zrovna nedají nazvat roky zaměřených na sport a volnočasové aktivity, spíše naopak. Postupný zlom nastal až po roce 2000, kdy si začali mnozí dospělí uvědomovat, že celodenní sezení v kanceláři nebo v automobilu potřebuje adekvátní protiváhu formou pohybových aktivit. Pomalu se začala otevírat velká fitcentra, dospělí se více orientovali na aktivní trávení volného času, ale u dětí se razantní zlom stále neodehrával. Položme si ruku na srdce, vždyť kdo z nás či našich blízkých vedl v 90. letech své děti ke sportu či k zájmovým kroužkům? Lidé jako by se smířili s každoroční týdenní dovolenou u moře v domnění, že „to stačí.“ Dospělí mají svobodnou vůli „zacházet“ se svým tělem jak uznají za vhodné, ale děti bez důkladného vedení si samy zahrát tenis, fotbal, házenou nespíš nepůjdou.
Hlavní zaměření aktivního trávení volného času shledávám právě v zacílení na děti a mládež. Podaří-li se vyměnit počítačovou klávesnici v dětských rukou např. za tenisovou raketu, tak dáme svým dětem mnohem více než si nyní samy uvědomují. Jenže, chceme-li, aby se naše děti věnovaly sportu musíme začít především u sebe.
V USA se stalo po roce 2005 wellness nejdynamičtějším oborem podnikání. Tak rychlý vznik nových fitcenter, tenisových kurtů a hřišť USA do té doby nezaznamenaly. Kde jinde bychom měli hledat inspiraci, než v zemi hamburgerů, sendvičů a stejků. Základním kamenem změny pohledu na aktivní trávení volného času, je potřeba naučit se brát volnočasové aktivity jako věc tak samozřejmou jakou je pro nás práce samotná. Vždyť práce a volný čas k sobě patří stejně jako hřiště k fotbalu. Trávení volného času ovšem není jen tvrdá dřina v posilovně, ale také relaxace spojená s hrou.
Pravděpodobně se v brzké době nedočkáme aktivnějších podnětů z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy či Ministerstva zdravotnictví, směřujících ke zvýšení a naplnění kapacit zájmových kroužků, stejně jako větší motivace rodičů k propagaci sportu ve svých rodinách. Zaměřit se tedy musíme sami na sebe. Chceme-li, aby jednou měly naše děti kladný vztah ke sportu a volnočasovým aktivitám, musíme se sami naučit netrávit volný čas u televize nebo počítače, ale věnovat ho více pohybu. Pokud nedojde k razantní změně přístupu, budou nás i nadále zavaloval články týkající se dětské obezity, bolestí zad, nespavosti apod.
Osobně shledávám největší výzvu v nalezení vlastní sebemotivace, která by nás měla ještě více směřovat k volnočasovým aktivitám než nyní. A až uvidí naše děti nás, rodiče, brát volnočasové aktivity jako věc naprosto samozřejmou, tak až poté je můžeme vést stejným směrem. Přemlouvat nebo dokonce nutit děti ke sportu, pokud sami vysedáváme den co den u televize, by asi nemělo moc velký účinek.
Aktivní trávení volného času může být jednou z našich nejdůležitějších aktivit po dobu dalších desítek let. Mnozí dosáhli svých životních cílů, pracovních úspěchů a nyní si uvědomují, že zdraví je opravdu jen jedno, a že peníze nejsou vše. Pokud chceme pro sebe nebo naše děti opravdu něco udělat, zaměřme se více na sport a aktivní trávení volného času. Prodej herních konzolí v západních zemích klesá a zájem o sport je na vzestupu, nečekejme tedy na silné fráze a gesta našich politiků a začněme se věnovat aktivnímu trávení volného času ještě dnes.
Autor: Michal Pich
Nejnovější komentáře