Jedno úterý dopoledne, 20. dubna 2010, jsem se vydala na procházku po Hlavní třídě v Ostravě – Porubě. Jakmile jsem došla ke kruhovému objezdu, nestačila jsem se divit. Viděla jsem skupinky dětí houfující se mezi jednotlivými stánky. Později jsem zjistila, že se zde koná – jako každý rok – Den Země. Pro mne to ale byla premiéra. Říkala jsem si, že musím projít všechny stánky, ale to jsem neudělala, protože mne nejvíce zaujal stánek Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, katedry chemie. U jejich stánku jsem dokázala strávit spoustu času. Ten stánek mne neokouzlil jen výzdobou, ale množstvím pokusů, které si děti mohly samy vyzkoušet, viděly hady, kteří vylézali z porcelánové misky a v neposlední řadě „ohnivou show“, kterou prováděl jeden ze studentů učitelství chemie. Chtěli byste vědět, jaké pokusy jsem mohla vidět? Čtěte dál!
Když jsem přišla ke stánku, viděla jsem vybuchovat sopku. Nezanechávala však žádný sopečný mrak, který by putoval nad celou Evropu a způsoboval zastavení leteckého provozu. Byla to sopka, která na přání dětí měla barvu lávy, a to přes žlutou až k modré. Sopka vymodelovaná z plastelíny, do které se nasypal bílý prášek (dozvěděla jsem se, že to byla jedlá soda) s daným potravinářským barvivem a ocet. Jak jednoduché, ale efektivní! Studentka učitelství chemie, která sopku nechávala vybuchnout, se věnovala postupně všem dětem a ty byly nadšené. A nejen ony. I paní učitelky, které chodily kolem a hlídaly děti, se usmívaly a jen přemýšlely, do které vyučovací hodiny by mohly dané pokusy použít – chemie, biologie či snad zeměpis? To už záleží na nich. Dalším pokusem, který si děti mohly vyzkoušet, byl odlov plovoucího bonbónku. Ten byl v misce s vodou. Uprostřed misky byla zapálená svíčka, kterou žáci přiklopili zavařovací sklenicí, a voda se jim nasála dovnitř sklenice, čímž se bonbónek objevil „na suchu“. Děti byly nadšené nejen z toho, že voda se nasála do sklenice, ale také z toho, že si bonbón mohli sníst.
Najednou jsem uslyšela volání: „Pojďte si pustit svého plaváčka! Přimějete koření, aby se rozuteklo? Nebo oheň, aby opět vzplál? Toto volání mě jako volání divočiny přitáhlo. Spatřila jsem malé akvárium naplněné modrou tekutinou a děti, které se snažily položit minci nebo kancelářskou sponku na hladinu. Většina dětí měla utopence klesající na dno, ale hrstka dětí dokázala tzv. plaváčky, kteří zůstali plavat na hladině díky povrchovému napětí. Jejich odměna byla nafouknutá rukavice jako balónek a možnost nakreslit si na ní svůj obrázek. U stánku mě zaujal i jiný pokus. Studentka, která zde pokusy prováděla, nalila na talíř vodu, na ní nasypala koření (červenou papriku a pepř) a doprostřed kápla trochu saponátu. Koření se „rozuteklo“ k okraji talíře. Tento pokus se ještě mnohokrát opakoval. Zaujaly mne ještě dva následující pokusy. Jeden z nich byl opětovné vzplanutí a rozhoření ohně. Studentka dala do kádinky kousek droždí, nalila na něj peroxid vodíku a dala tam doutnající špejli, která se opětovně rozhořela. Věděli byste, proč tomu tak bylo? Já se dozvěděla, že to je díky kyslíku, který se uvolňuje při rozkladu peroxidu vodíku. Kyslík podporuje hoření – jak snadné, ale napadlo by vás to? Druhým pokusem bylo tajné písmo. Potřebujete někdy někomu nechat zprávu tak, aby si jí ostatní nemohli přečíst? Takové tajné písmo jen pro vás? Dozvěděla jsem se a odzkoušela jsem si, že tajné písmo není jen otázkou sci-fi filmů, ale i běžného života. Je jich dokonce více typů.
To už ale vidím dva studenty, kteří ovládají barvu plamene a pouští hady, kteří vylézají z porcelánové misky. Vše postupně. Nejvíce mne zaujala ona barva plamene – jednou oranžový, jednou zelený oheň, kdo z nás by to nechtěl umět. Studenti, budoucí učitelé chemie, předvádějí dál a dál své pokusy a já si všímám, že lidí kolem stánku je čím dál víc. Nechávám je také podívat se na tato úžasná kouzla.
Škoda, že já mám na hodiny chemie jiné vzpomínky. Chemii jsem se učila pouze v teoretické rovině a chemické pokusy jsem viděla poprvé na internetu a dále na tomto dni. Všichni si budeme přát, aby se chemie takto prezentovala i v běžných vyučovacích hodinách.
Autor: Sylva Fiurášková
Nejnovější komentáře