Mladší školní věk

1.1 Obecná charakteristika

Toto období je vymezeno vstupem do školy (6. – 7. rok) až do začátku tělesného a psychického dospívání, tj. asi do 11 – 12 let, zpravidla se kryje s prvními pěti lety školní docházky.

Podle Jobánkové et al. (2002, 93) „Předškolní období bývá někdy po vzoru Freuda nazýváno nepříliš výstižně obdobím latence.“

Důvodem je zdánlivé uklidnění doposud tak bouřlivého procesu ontogeneze – zpomalení růstu, nepříliš výrazné výkyvy psychického vývoje. Relativní „klid před    bouří“ je skutečně zdánlivý. Během celého mladšího školního období probíhá vývoj neustále ku předu ve všech ohledech. Jedná se zejména o nepřetržitý kvalitativní vývoj  a zdokonalování všech schopností, dovedností a poznatků o světě, ve kterém školák žije, o rozvoj poznatků, které získá o sobě samotném, upevňuje se hierarchie hodnot,     postoje, charakter, roste osobnost dítěte (Jobánková et al., 2002, 93).

Proces myšlení v tomto období jsou podle Kulštrunkové (1999):

• myšlení vztaženo ke konkrétním jevům, logickým operacím (třídění, počítání, hledání vztahů, porovnávání kvality
• začíná chápání pojmů času a prostoru
• hledání příčin jevů
• kratší pozornost (bezděčná, krátkodobá – max.15 minut)
• paměť mechanická
• rozšíření slovní zásoby
• zlepšuje se sebeovládání a samostatnost

Myšlením se zabývají i další autoři. Na tomto příkladě je vidět vývoj myšlení za dobu docházky na 1.stupeň.

Realismus školáka je zpočátku realismem naivním. Dítě je odkázáno na to, co se     dozví    doma, ve škole, z knih. To co mu poví autorita je pro něj bernou mincí. Teprve postupem času začíná dítě přijímat informace, které dostává kriticky, porovnává je se svými životními zkušenostmi, provádí první selekce. Doposud neotřesitelná víra v příklad autorit dostává první trhliny. Realismus naivní se mění na realismus kritický, a chápeme jej jako první známky blížícího se dospívání (Jobánková et al., 2002,   93).

Zdokonaluje se smyslové vnímání, jeho kvalita i přesnost, zlepšuje se koordinace mezi            zrakem a jemnou motorikou, roste schopnost diferencovat barevné odstíny. Vnímání      přestává být nahodilým procesem a stává se záměrným cílevědomým pozorováním           (Jobánková et al., 2002, 94).

Podle Jobánkové et al. (2002, 94): „Svého vrcholu v mladším školním období dosahuje schopnost školáka vybavovat si v paměti dřívější vjemy – představivost. Představy mnoha školáků jsou tak přesné, že se téměř shodují s přímým vjemem.“

 Podle Jobánkové et al. (2002, 96): „Pozvolna se upevňuje systém hodnot, vývoj morálního vědomí a jednání.

Na závěr pár slov ke hře. Hra je i pro školáky důležitá. Bez ní, by se toho mnoho nenaučili, ale bohužel pro, už není jejich hlavní činností, protože jsou ve škole a musí poslouchat a sedět.

Byla-li doposud hlavní dětskou činností hra, objevuje se v mladším školním období     především práce, čili schopnost delší dobu vykonávat činnost, která se vykonávat    „musí“, která sama o sobě není příjemná a nepřináší uspokojení okamžitých potřeb dítěte. Schopnost „školní práce“ je jedna z hlavních charakteristik školní „zralosti        dítěte“. To neznamená, že hra se ze školákova života vytrácí, mění se jen její formy a obsah (Jobánková et al., 2002, 96).

1.2 Školní zralost

            Aby Vaše dítě mohlo nastoupit do školy, musí splňovat jistá kritéria, která se zkouší u zápisu do školy. A co to vlastně školní zralost je?

            Podle Štolfové (1998): „Školní zralostí rozumíme fyzickou a duševní připravenost dítěte pro vstup do školy, která je výsledkem předchozí etapy vývoje dítěte. Školní zralost dítěti umožňuje osvojovat si s úspěchem školní dovednosti a znalosti.“

            Langmeier, J. & Krejčíková, D. (2006) rozděluje zralost na tělesnou, kognitivní, emoční, motivační a sociální.

            Na konci kapitoly sdělují velmi důležitou informaci, o které stojí za to přemýšlet: „Moderní psychologie a pedagogika ukázaly, že děti mohou být vyučovány mnohým předmětům mnohem dříve, než se předpokládalo, jestliže se volí vhodná metoda výuky (např. vyučováním cizím jazykům, hře na hudební nástroje i čtení apod.) Langmeier, J. & Krejčíková, D. (2006, 116).

2 SOCIOLOGICKÉ ASPEKTY

            Nejdůležitější změnou je nástup dítěte do školy. Jistě tato událost přinese pokrok, ale pokud není dítě připravené i veliké trauma.   Najednou je pro jedince vše nové – povinná školní práce a hra, dokonce i s ostatními, jiná volná zájmová činnost (či v jinou dobu), nová sociální role, stává se školákem, musí poslouchat někoho jiného (učitele, spolužáky) než rodiče (ti už ztrácí svoji dominantní socializační roli), musí se začlenit, musí se naučit vycházet s ostatními, vydržet sedět atd.

            Z počátku školní docházky, kdy vztahy ještě nejsou ustálené, bývají dominantní především fyzicky zdatné děti. Ty často mohou velmi agresivně vystupovat a místo bránění ostatních, jiné šikanovat.

            První vztahy se utváří hlavně podle místa s kým sedí, blízko koho bydlí, s kým chodí do kroužku, až později podle společných zájmů a podobných povah.

            Postupné tvoření kolektivu umožňuje dítěti osvojit si celou řadu nových sociálních rolí, na základě toho, jakou situaci si v kolektivu vydobude. Vrstevníci pomáhají jedinci utvářet sebepojetí a sebevědomí.

            Velkou důležitost zabírá ve školním čase role učitele. Může podpořit či úplně zničit sebevědomí jedince.

3 FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY

Mladší školní věk je období, kdy u dítěte dochází k velkému tělesnému i psychickému vývoji. Ne všechny vrozené dispozice a schopnosti jsou však rozvíjeny automaticky. Je zapotřebí aktivní přístup dítěte, rodiče, učitele ve škole apod., aby vývoj dítěte probíhal správně. Je to období velkých možností po stránce rozvoje všech pohybových schopností i osvojování si základních pohybových činností.

„Na počátku tohoto období dochází k růstu trvalého chrupu.“ (Jelínek, 1996). Mezi 6-10 rokem dochází ke zpomalení růstu do délky. Každým rokem vyroste dítě asi o 5-6 cm. Naopak dochází k růstu objemu těla dítěte – každým rokem dítě přibírá 2,5-3 kg. Mezi dětmi jsou však patrné typologické a individuální rozdíly. Obě hodnoty jsou uvedeny jako průměrné.

Rozdíly najdeme také mezi tělesnými a výkonnostními předpoklady dívek a chlapců. Dívky daleko ekonomičtěji využívají svou sílu a jsou odolnější i po stránce psychické. Chlapci naopak mají daleko větší předpoklady pro vytrvalostní výkony, nedokážou se však natolik soustředit při motorickém učení a nápodobě předvedených pohybů. Vyrovnané předpoklady mají dívky i chlapci v oblasti rychlostních schopností. (Belšan, 1984)

U osmi až desetiletých dětí stále pokračuje osifikace. Jejich kosti jsou ale stále měkké, pružné a poddajné. To může mít za důsledek různé deformace těla. Tomu můžeme zabránit správným přístupem – správné držení těla, nejednostrunné a nepřiměřené zatěžování atd. V opačném případě může docházet k ochabování a zkracování svalstva, defektům na páteři, končetinách i kloubech.

V období mladšího školního věku dále dochází k nárůstu svalové hmoty, a to především velkých svalů. Naopak dýchací svaly ještě stále neukončily svůj vývoj, což znamená, že děti nedokážou hluboce dýchat. Dochází tak k předčasné únavě dítěte. Na druhou stranu se pak dítě dokáže po intenzivní činnosti velice rychle zotavit (Belšan, 1985).

Na konci období mladšího školního věku se začínají objevovat znaky pohlavní diferenciace. Rozdíly mezi chlapci a dívkami jsou patrné hlavně ve stavbě kostry a v rozvoji svalstva. Chlapci jsou vyšší než dívky (Belšan, 1985). Vágnerová (2000) nazývá toto období jako střední školní věk.

Výše jsme se zmiňovali o nesprávném držení těla. Pokud nejsou tyto vady vyvolány změnami na kostře (musel by řešit lékař), můžeme na správné držení těla dbát pedagogickým úsilím. Dáváme pozor především na správné sezení ve školní lavici, nošení těžké aktovky, správný stoj, dostatečné protahovaní všech svalových skupin apod.

Znaky správného držení těla podle Belšana (1985) jsou:

–         hlava je vzpřímená, spolu se šíjí je protažena vzhůru,

–         hrudník mírně vyklenutý, jeho osa je svislá, lopatky neodstávají,

–         ramena jsou ve stejné výši,

–         břišní stěna nevystupuje,

–         obrysy těla jsou symetrické, na obou stranách bez odchylek,

–         osa těla nesvislá, nepatrně vychýlená vpřed,

–         váha těla spočívá na přední straně chodidel.

Děti v období mladšího školního věku špatně snášejí změnu, která přichází s povinnou školní docházkou. Nedostatek pohybu ve školních lavicích způsobuje tzv. statickou námahu. To může mít za následek nízkou míru tělesné zdatnosti, různé vývojové poruchy, sníženou pracovní výkonnost a nedostatečnou pozornost. Je proto vhodné např. ve výuce zařazovat tělovýchovné chvilky. Jedná se o 2-3 minutové pohybové činnosti zařazené do jednotlivých předmětů výuky. Nevyvážené střídání práce a odpočinku je největším zdrojem únavy (Nováček, 2001). Nováček (2001) dále popisuje zásady, které je nutné u tělovýchovných chvilek dodržovat. Jsou to:

–         správně vystihnout čas, kdy je třeba změnit činnost,

–         motivovat děti příklady, s nimiž mají dosavadní zkušenosti, hudebním doprovodem, pochvalou apod.,

–         opakováním zpřesňovat správnost provedení pohybu,

–         učení se sebekontrole,

–         navozování přátelských vztahů (mezi dětmi vzájemně, mezi dítětem a učitelem), socializace,

–         střídáním zátěže a odpočinku, napětí a uvolnění harmonicky rozvíjet osobnost.

Děti v mladším školním věku toho hodně dokážou a hodně snesou. O to více je třeba s nimi opatrně pracovat.

4 POHYBOVÁ AKTIVITA

            Lidské žijící v 21. století jsou vystaveni vysokému stresu, pracovnímu vytížení, atd. Na osoby jsou kladeny stále větší a větší požadavky, nároky na výkon, lidé žijí uspěchaný život zaměřený na výkonnost. Z toho logicky plyne, že lidé zapomínají na aktivní trávení volného času, v kterém by se měli věnovat pohybové aktivitě, odpočinku, rodině, apod. Následkem tohoto všeho je stále rostoucí množství neinfekčních chorob (např. obezita, rakovina, kardiovaskulární onemocnění, diabetes mellitus 2. typu, atd.) „Světová zdravotnická organizace (2002) odhaduje, že hromadná neinfekční onemocnění mají na svědomí více než 60% úmrtí na světě“ (Kalman, M., Hamřík, Z., & Pavelka, J., 2009, 20). Číslo to je opravdu alarmující, když si uvědomíme, že pomocí pravidelné pohybové aktivity jsme schopni předcházet výše uvedeným chorobám. Pravidelnou pohybovou aktivitu v ČR vykonává zhruba třetina obyvatelstva.

            Na pohybovou aktivitu je nutno pohlížet, jako na spektrum činností (viz. obrázek č. 1).

Obrázek č. 1: Struktura pohybové aktivity dle SIGPAH (Strategic Intel-Government forum on Physical Activity and Health, 2004)

Ještě si uveďme, jak definuje pohybovou aktivitu (PA) Světová zdravotnická organizace (WHO) a jak zní její doporučení pro PA:

• „Je to jakákoliv aktivita produkovaná kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové frekvence.“ (WHO, 2004)
• 5x týdně 30 min při 60% intenzitě vykonávat pohybovou aktivitu

Cílem podpory PA je učit zdravému životnímu stylu veškerou populaci, omezit sedavý způsob života, eliminovat nadměrný energetický příjem, přičemž podpora od mladšího školného věku má větší dopad do budoucna společnosti.

4.1 Pohybová aktivita u dětí školního věku

            Co se v mládí naučíš ve stáří, jako když najdeš. Obecně známé přísloví, které můžeme aplikovat i v této problematice. Pokud naučíme děti aktivně trávit svůj volný čas, vytvořit si kladný přístup ke sportu, správně a zdravě se stravovat, pak je velká pravděpodobnost, že si to zapamatují a budou to praktikovat po celou dobu svého života. Proto je důležité zaměřit se již na děti a vybudovávat zdraví prospěšné návyky.

            Na základě úspěšných projektů a strategii vznikla tato doporučení (Centers for Disease Control and Prevention, 1997):

• Nabádat rodiče k omezování „sedavého“ způsobu trávení volného času
• Maximalizovat počet hodin tělesné výchovy a rozšířit nabídku pohybových extrakurikulárních aktivit tak, aby se staly základní pohybové dovednosti součástí každodenního života dítěte
• Podporovat školy, komunální organizace a vládní sportovní a volnočasové sektory, aby kladly větší důraz na participaci dětí na pohybové aktivitě
• Zlepšit urbanistické plánování tak, aby byly města a vesnice bezpečné pro chodce a cyklisty, zejména co se týká dopravy do škol a zaměstnání
• Zlepšit vztah mezi školou a komunitou

Právě školní prostředí, zájmové kroužky ať už jsou zaměřené na sport, výtvarnou či hudební činnost, volnočasové organizace a další mají tu moc a prostředky učit děti a vytvářet v nich zdravý prospěšné návyky. Dítě či mládež si v tomto věku utváří pohled na svět, vzhlíží a chová se podle svých vzorů, přejímá názory od dospělých a napodobuje je. Zde je vytvořen prostor, pro učení dětí a mládeže, aby aktivně trávili volný čas a neseděli doma u televize a počítače.

Nutno říci, že i v této problematice se odrážejí psychologické a fyziologické aspekty dítěte. Zmiňme například motivaci, která neodmyslitelně patří do výchovy a podpory dětí. Rodiče by měli povzbuzovat a fandit dětem při soutěžích a být jim neustálou oporou i při neúspěchu. Stejně tak záleží na fyziologických předpokladech jedince. Není raritou, když je v jedné třídě chlapec vysoký 140cm a také 180cm. Je to způsobeno jednak dědičnými předpoklady a produkcí hormonů.

Podle Periče (2006, 23): „Vypočítání předpokládané výšky dítěte v dospělosti na základě výšky otce a matky za použití speciálních rovnic (tzv. predikčních rovnic). Těch je známa celá řada, přičemž k nejjednodušším patří:

Chlapci = (výška otce + (výška matky x 1,08)) : 2

Děvčata = ((výška otce x 0,923) + výška matky) : 2

4.2 Vhodná pohybová aktivita

            Každý člověk je jedinečný, což znamená, že nemůžeme dát jedno doporučení, které bude vyhovovat každému, což v pohybové aktivitě platí na 100%. Když vyloučíme geneticky dané extrémy, vznikne nám relativně kompatibilní skupina dětí s podobným somatotypem. Bavíme se o věku, kdy dítě přichází do první třídy, což znamená výraznou změnu v životě dítěte. Poprvé ve svém životě se setkává s úkoly, které musí plnit a udržet koncentraci.

Největší prostor pro kladný vztah k pohybu je v hodinách tělesné výchovy. Vyučující by měl vytvořit u každého kladný vztah k pohybu, protože pohyb je nedílnou součástí dětského života a je jim přirozený. Hodiny tělesné výchovy by neměli být o tom, že učitel vhodí na plochu fotbalový, volejbalový nebo basketbalový míč či že rozdá florbalové hole a hrajte. V tomto případě se nemůžeme divit, že některé z dětí to nebaví a raději si nosí omluvenky na tělesnou výchovu a následně tráví svůj volný čas u televize nebo PC.

            U dětí v mladším školním věku bychom měli především a hlavně rozvíjet:

• Akční a reakční rychlost – štafetové sprinty s nejrůznějšími úkoly (např. obíhat něco, sedat si, běžet po čtyřech, hledat po odstartování předměty v prostoru, apod.)
• Dynamickou sílu – hody a skoky do výšky i dálky, slouží pro posílení horních a dolních končetin, působí na koordinaci pohybů, ideální zakomponování do hry
• Koordinaci – např. molekuly nebo tvorba písmen z těl, překážkové dráhy a celkové skloubení více činností naráz
• Flexibilitu – taktéž překážkové dráhy, statické zvyšování kloubní pohyblivosti

Výše uvedené vlastnosti nám slouží jako prostředek ke správnému a dostatečnému vývoji a rozvoji dětského organismu a centrální nervové soustavy (CNS). Nestačí však aktivitu vymyslet a naservírovat, je potřeba jí zakomponovat do dětského světa, což znamená soutěžit, hrát si, střídat aktivity, aby se nestaly nudnými a děti tak udrželi svou pozornost.

Jako ideální mimoškolní prostředí vidím zájmové kroužky, kde má dítě možnost „vybít“ svou energii (ona je však nevyčerpatelná). Měli bychom nabídnout dětem i mimoměstské prostředí, čímž mám na mysli přírodu či venkov. Ta má své jedinečné kouzlo jak pro děti, tak i pro rodiče. V mladším věku doporučuji dětská hříště, která jsou barevná a nabízí dětem dostatek prostoru na vyžití se.

4.3 Nevhodná pohybová aktivita

            Křehký dětský organismus můžeme velice snadno poškodit či vytvořit růstové deformity, pokud budeme špatně volit pohybovou aktivitu či zatížení. Děti jsou sami velmi akční a tak není potřeba je nutit do pohybu. Sami neumí popsat pocit, který cítí, ale tělo samo jim říká, kdy si odpočinout.

            Je zde opět seznam aktivit, kterým bychom se měli vyvarovat:

• Statická síla – posilování s činkami s velkou zátěží
• Vytrvalost – dlouhé a monotónní běhy či aktivity
• Rychlostní vytrvalost – opakované sprinty s nedostatečně dlouhým odpočinkem na regeneraci

Opakovaným přetěžováním a trénováním silových schopností můžeme způsobit nevratné poškození organismu, především kloubního. Nejčastějším příkladem jsou sportovní gymnastky, které dlouhodobým přetěžováním organismu zbrzďují svůj růst a ničí si kloubní spojení. To vede k brzké osteoporóze a problémům s pohybem. Při vytrvalosti a rychlostní vytrvalosti může dojít v extrémním případě k srdečnímu selhání a následné smrti. Je to dáno již vysokou klidovou frekvencí, která stoupá při maximálním vytížení do hodnot, při kterých je možné selhání.

5 ZÁVĚR

Mladší školní věk je obdobím téměř neomezených možností. Dítě v tomto období nastupuje do školy, spousta věcí, lidí a činností je pro něho nová a ono se s tím musí srovnat. Ustupuje vliv rodičů a nastupuje role učitele a kamarádů. V malé míře se zpomalí růst, zdánlivě se to může zdát, jako klidné období, ale není. Dítě se zdokonaluje fyzicky, psychicky i sociálně a to je nelehký úkol, který se nedá správně zvládnout bez podpory rodičů a blízkého okolí, bez motivace k činnosti. Nejdůležitější je rozmanitost činností a jejich časté střídání, protože v mladším věku děti nemají silnou vůli a jejich fyzická únava je velmi závislá na té psychické a naopak, takže častá změna tomu může předejít. Děti začínají nabírat sílu, rozvíjejí z největší části rychlost, hbitost, postřeh. Je nutné udržovat protahovacími cvičeními flexibilitu těla, aby klouby nezačaly tuhnout a pak by to bylo návratné ve vyšším věku jen s velikým úsilím. Je dobré být dětem nablízku, trávit s nimi hodně času, posilovat vztah rodič – dítě vzájemnou komunikací a zajímáním se o činnosti toho druhého. Je to období, které stojí za to nepromeškat nedostatkem času k jakékoliv aktivitě. Do ničeho ho nenutit, ale nechat ho rozhodnout, co sám chce dělat a popřípadě to z menší části upravit.

6 REFERENČNÍ SEZNAM

Belšan, P. (1984). Tělesná výchova pro 1. a 2. ročník základní školy. Praha: SPN.

Belšan, P. (1985). Tělesná výchova pro 3. a 4. ročník základní školy. Praha: SPN.

Jelínek, J., Zicháček, V. (1996). Biologie pro střední školy gymnazijního typu. Olomouc: FIN PUBLISHING.

Jobánková, M., Bartošíková, I., Jičínský, V., Kvapilová, J., Minibergerová, L. (2002). Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví

Kalman, M., Hamřík, Z., & Pavelka, J. (2009). Podpora pohybové aktivity. Olomouc: ORE-institut, obecně prospěšná společnost.

Kulštrunková, A. Věkové zvláštnosti u dětí. Psychologie pro organizátory. + Retrieved 30.3.2011 from the World Wide Web: http://vzdelavani.brontosaurus.cz/pro-organizatory/psychologie/110-vkove-zvlatnosti-u-dti.html

Langmeier, J. & Krejčíková, D. (2006) Vývojová psychologie 2. Praha: Grada Publishing.

Nováček, V., Mužík, V., Kopřivová, J., (2001). Vybrané kapitoly z teorie a didaktiky tělesné výchovy. Brno: Pdf MU.

Perič, T. (2006). Výběr sportovních talentů. Praha: Graga Publishing.

Štolfová, M. (1998). Školní zralost. Pro rodiče. + Retrieved 30. 3. 2011 form World Wide Web: http://trishamad.blog.cz/0802/skolni-zralost

 Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.

Autoři: Pavlína Raková, Jiří Matúš, Karel Krátký