Pohyb je pro nás přirozený a náš organismus jej potřebuje. Nemusí jít o žádné vrcholové sportovní výkony. Důležité je, aby nás pohyb bavil, činil nám radost a pomohl nám k rekreaci a regeneraci sil. Pohybovou rekreaci by měl provozovat každý člověk k udržení tělesného i duševního zdraví. Pohybová rekreace je druh pohybové činnosti, jejímž prostřednictvím člověk kompenzuje jednostrannost pracovní činnosti a záměrně ji využívá ve volném čase k osvěžení a zábavě. (Hodaň 2008).
Osvěžení a zábavu přináší mnoho různých pohybových činností. Plavání, cyklistika, lyžování, kolektivní sporty, aerobik, jóga… Našlo by se jich jistě mnohem více. Některé děti mají rády zvířata a vyhovují jim činnosti, kdy mohou sportovat a zároveň být se svým mazlíčkem . Takovými aktivitami jsou například agility. Agility je sport podobný parkuru, jde o překonání překážek psem s psovodem. Může jej provozovat úplně každý s jakýmkoli psem. Cílem je, aby psovod překonal trať s překážkami ve správném směru a pořadí, bez chyb a v co nejlepším čase. Samozřejmě, že tento sport mohou provozovat až děti starší, pro které není pes pouze hračkou, ale živým tvorem, který má svou povahu a své nálady. Avšak pokud si říkáte, že je mohou běhat pouze děti zdravé , mýlíte se.
Nedávno jsem četla článek, který mě přesvědčil, že tomu tak není. Byl o zrakově postižené Jitce Lebedové, která provozuje agility již přes 15 let. Samozřejmě je rozdíl mezi běháním zdravého člověka a zrakově postiženým. Běžný závodník si na prohlídce , která přechází samotnému běhu prohlédne očíslování překážek a podle něj se naučí jejich pořadí. Jitku na parkuru musí doprovázet trasér, který jí pořadí překážek řekne. Jitka vidí překážku ze vzdálenosti jednoho metru a proto se jejich rozmístění a pořadí musí naučit nazpaměť. Je pro ni těžké odhadnout vhodné načasování povelu. Kde se pes pohybuje odhaduje podle zvuku jeho rolničky na obojku. Psi mohou s rolničkou startovat jen po udělené výjimce. Většinou jde o velkou vstřícnost rozhodčích i diváků, protože při takovém běhu je potřeba ticho, aby závodnice mohla slyšet rolničku. Jitka na svém blogu píše, že je jediná zrakově handicapovaná závodnice v ČR, která se sportu věnuje na vrcholové úrovni.
Snaží se také umožnit zdravým i postiženým dětem, aby mohli pocítit stejně opojný pocit vlastního sebevědomí, že je někdo poslouchá tím, že pořádá různé akce a tábory pro děti s pejsky. Objevují se i jiné vzdělávací akce a tábory pro děti, kde pod vedením odborníků se děti mohou seznámit s tím, co vše takový pes může umět a jak toho dosáhnout. Například v květnu roku 2008 zorganizoval klub KATMAJ za pomoci komory veterinárních lékařů několikadenní akci pro děti ze základní školy pro zrakově postižené a žáky s vadami řeči v Opavě, kde si děti po přednášce mohli sami zkusit vzít pejska na překážku.
Pro zrakově postižené je pes důležitým přítelem, který jim pomáhá v běžném životě. Zároveň může být i prostředkem, jak zábavně využít svůj volný čas, získat větší sebedůvěru a udržovat své zdraví.
Autor: Dagmar Terberová
Referenční seznam:
Hodaň,B., Dohnal, T. (2008). Rekreologie. Olomouc: Univerzita Palackého
http://jps.pesprotebe.cz/agility-a-ja-beh-s-handicapem,37.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Agility
http://www.vetkom.cz/content/showArticle/id/256/articleId/i-takto-se-da-vzdelavat-a-pomahat-428
5 komentářů
Přeskočit k formuláři pro komentář
Bezvadná věc,nejen,že člověk se zrakovým postižením dělá tuto aktivitu,ale taky to,že pes se stává nejen pomocníkem,ale v tuto chvíli využívá i on jejich společného volného času tím,že se baví a nepracuje.A je skvělé,že diváci i rozhodčí v sobě vstřícnost vždy najdou,)
Je hezké dozvědět se, že zdravotně postižení se stále více přibližují aktivitám běžné populace. Běžná populace se přímým kontaktem seznámí se zákonitostmi určitého zdravotního znevýhodnění a zjistí, že i oni dovedou dobře využít volnočasových aktivit. Je taktéž přínosem, že seznamování s vodícím psem je nejen procvičení jeho dovedností, ale děti mají možnost vyzkoušet si s čtyřnohými pomocníky různé aktivity, které je obohatí o další zkušenosti.
Inspirující článek pro všechny, kteří hledají další možnosti využití volného času, navíc ve společnosti svého 4nohého pomocníka a kamaráda. Taky je potvrzením toho, že kde je dobrá vůle, cesta se vždycky najde.
O Agility slyším poprvé a jsem příjemně překvapena, že takový druh sportu existuje. Asi by to chtělo více o tomto sportu mluvit, ať Jitka není jedinou vrcholovou sportovkyní v ČR.
Jitka je bezesporu neskutečným člověkem, který i přes veškeré překážky a svůj handicap se dokáže prosadit i v takové discilině, jakou je sport agility a to na vrcholové úrovni. Samozřejmě, že i její věrný pomocník a průvodce zaslouží nemalý obdiv. I tenhleten přítel člověka se stejně jako Jitka museli poprat se životem a nástrahami, aby byli schopni být nápomocni svému budoucímu páníčkovi. Proto je třeba i připomenout a poděkovat všem organizacím, které se tímto výcvikem psů pro handicapované zabývají. Nebýt jich, nevidomý by bezesporu neměl takovou péči, nezískal takovou lásku, respekt a porozumění, které právě může najít u tohoto psího miláčka. Proto oběma je třeba složit velkou poklonu. Držím pěsti k dalším úžasným výsledkům.