Každý člověk je originál do těch nejmenších detailů. Nikde na světě nenajdete dvě stejné osoby, které by ve všech detailech vypadaly stejně, tak ani nemohou mít stejná přání a touhy. A protože volný čas trávíme právě podle toho, co si přejeme a co toužíme vyzkoušet a dělat, je potencionálních možností jak ho trávit nekonečno. A naše vysněné volnočasové aktivity jsou blíže určeny už jen naší schopností a možnostmi je realizovat.
Být handicapovaný neznamená nemoci si dovolit, po čem toužíme. Pouze musíme urputněji hledat prostředky, jak toho docílit. V dnešní době, a možná v každé době, je mládež revoluční skupinou. Snaží se ze všech sil odporovat všem radám, zažitým zvykům a zejména pravidlům. A pokud doslova vnímáme slovo handicap, znamená tento pojem pro nás nastavení bariér. A tak je ve výsledku každá mládež handicapovaná, protože už z principu si bariéry staví sama. Je urputná a snadno se staví překážkám a je nezkušená a stejně snadno jim podléhá.
Specifická skupina zdravotně postižené mládeže má o to těžší úkol. K bariérám, které si staví sama, aby mohla zesílit jejich překonáním, má ještě jednu nesmazatelnou bariéru, kterou se bude snažit překonat po celý život. Ale neslyšící pořád mohou naslouchat, nevidomí mohou prozřít, tělesně postižení se mohou posunout dál a mentální postižení může být důvodem k zamyšlení. A pak si všichni tito lidé svobodně vyberou, jak budou trávit svůj volný čas.
Například Marx (Marx, 1977) chápe volný čas jako stálou součást rozvoje člověka, zaměřenou především na vzdělávání. Je to součást lidské svobody, svobodného rozhodování a svobodné činnosti. Právě to je důležitým prvkem rozvoje v každé životní etapě, včetně mládeže. Průkopníkem definic v oblasti volného času byl Joffre Dumazedier. Určil specifické charakteristiky volného času a tak ho rozdělil na „volný čas“ a „mimopracovní dobu“ a to nelze zaměňovat. Já s ním souhlasím a čerpám z vlastní zkušenosti, když řeknu, že „volný čas“ musí být plánován a je určitým druhem volby – svobodné volby, jak s ním naložím. A toto právo je rovnocenné všem.
Pokud vědu a výzkum používáme v oblasti citlivých témat jako smrt, genetika, interrupce nebo časový posun je dobře, že jejím výsledkem je i něco méně sci-fi jako kompenzační pomůcky nebo speciální sportovní vybavení. A díky těmto věcem se může osoba postižená diplegií věnovat cyklistice na handbiku, nedoslýchavý může dál pracovat v oblasti hudební produkce díky naslouchadlům, anebo se nevidomá osoba zbaví šedého zákalu. Všechny osoby se speciálními potřebami už ve volném čase zapojeny jsou. Protože i když jsou jiní, jsou stále součástí naší společnosti a prvním krokem je, aby to sami přijali.
Referenční seznam:
Hodaň, B., & Dohnal, T. (2005). Rekreologie. Olomouc: Univerzita Palackého.
Marx, K. (1977). Rukopisy: Grundrisse der Kritik der Politischen Ekonomie. Praha: Svoboda.
Michalik, J. (2000). Školská integrace dětí s postižením. Olomouc: Vydavatelství UP.
Autor: Aleš Jurásek
5 komentářů
Přeskočit k formuláři pro komentář
Ano souhlasím. Ti co mají před sebou bariéry, musí urputněji hledat prostředky, jak dosáhnout cíle. Důležité je , aby sami chtěli je překonat a nespokojili se s tím, že prožívají svůj čas pasivně, ale aby se aktivně o něco pokoušeli.
Ano, určitě souhlasím. Je potřeba mít na paměti, že abychom dosáhli optimální úrovně života zdravotně postižené osoby, je nutné vytvořit takové podmínky, aby se odbourávaly bariéry. Nabídnout jim služby a aktivity, které jim umožní přes jejich handicap zapojení do aktivní společnosti.
Je pravda, že každý má právo svobodně se rozhodnout, jak naložit s volným časem, ale ne každý má možnost své plány realizovat. A nejde jenom o finanční (ne)možnosti rodiny. Jak jsem sama zjistila, spousta volnočasových organizací sice může přijmout člověka s handicapem, ale….
Záleží pouze a jen na jedinci samotném, jak se rozhodne svůj život prožít a jak s ním naloží. Nemusí se jednat jen o handicapované v různé škále postižení, ale spadají zde i osoby naprosto zdrávy, které svůj život bezdůvodně zatratí a tím i upadnou na jinou úroveň společnosti. Je jen na každém z nás, jak bude bojovat a snažit se ve společnosti prosadit. Né totiž každý handicapovaný má snahu se prodírat překážkami, které mu život vmete do cesty – podobný osud může spoznat i člověk naprosto zdravý.
S obsahem článku samozřejmě také souhlasím. Když článek obohatím o příslušné komentáře mám pocit že snad není ani co dodat, že tu vše bylo řečeno. Z vlastní zkušenosti však mohu potrvdit tuto větu od Kamila Valuchová ,,Je jen na každém z nás, jak bude bojovat a snažit se ve společnosti prosadit.“