Problémy a potřeby těžce postižených osob se dostávají konečně do popředí zájmu společnosti. Začínáme chápat, že potřeby a přání tělesně postižených jsou shodné s potřebami a tužbami zdravých lidí a že tělesně postižený jedinec by měl mít (tak dalece, jak je to jen možné) stejnou příležitost k utváření způsobu života jako zcela zdravý člověk. Zvlášť významně vystupuje tato skutečnost do popředí u dětí a mladých tělesně postižených. (Kábele,1992). Nejedná se jenom o vzdělání a práci, ale také o využití volného času.
Volný čas hraje v životě člověka významnou roli hlavně v oblasti rozvoje zdraví, kultivace a socializace (Karásková,Dohnal,2011)
Existuje spousta definic, většina jich chápe volný čas jako prostor pro svobodnou volbu činností, které člověka baví, uspokojují a přinášejí mu radost.
Základní funkcí volného času je uspokojení osobních požadavků
rekreace – odpočinek,zotavení, nashromáždění sil
kompenzace – rozptýlení, zábava
edukace – rozvoj osobnosti, vzdělání, poznání
ale také např.potřeba klidu, nebo naopak angažovanosti, spoluúčast na dění, kulturním životě apod.
Trocha teorie a teď skutečnost. Hledala jsem na bruntálsku sportovní kluby, volnočasové organizace, spolky a společnosti, které poskytují různé možnosti využití volného času pro lidi s nějakým handicapem. A výsledek?
Např. v Krnově je 29 sportovních klubů a většina z nich je (podle sdělení vedoucích) přístupna integraci. Podobná situace je v Bruntále. Ostatní volnočasové kroužky nebo organizace jsou opět pro „zdravé“ jedince s případnou možností integrace. Často se však vyskytlo nějaké „ale“ – někdo nemá bezbariérový přístup, jiný klub nebo kroužek může přijmout jenom jedince s velmi lehkým postižením, nemají trenéry, vedoucí s patřičným vzděláním nebo zkušenostmi apod.
Jedinou organizací na bruntálsku, která nabízí volnočasové aktivity různého zaměření pro rodiče s tělesně nebo mentálně postiženými dětmi (případně s dětmi s kombinovanými vadami) je Občanské sdružení EVA, sdružení rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a klub KLUBÍČKO v Bruntále.
Pod vedením klubu v Bruntále vznikla v roce 1994 ve Vrbně pod Pradědem nezisková nestátní organizace Vrbenské Klubíčko. Vznik iniciovali rodiče dětí s tělesným nebo mentálním postižením, pro které dojíždění s dětmi do Bruntálu bylo časově i finančně nákladné.
Každý čtvrtek se v prostorách domu s pečovatelskou službou schází rodiny s dětmi i dospívajícími, kteří vyžadují zvláštní péči. Pořádají se zde různé volnočasové aktivity – kreativní dílny, soutěže a hry, besídky, besedy pro rodiče, výlety, programy v přírodě, lekce jednoduchého vaření, pravidelná setkání se psy v rámci canisterapie (zajišťuje občanské sdružení DOGMA Ostrava) – polohování dětí na psích kamarádech, jízdy na saních nebo speciální čtyřkolce tažené psy, aktivizační formy kontaktu dítěte se psem.
Cílem činnosti klubu není jen nabízet aktivní využívání volného času, ale také poradenství, podpora a pomoc rodinám zvládnout novou životní situaci po narození dítěte se zdravotním, mentálním nebo smyslovým postižením a pomoc při začleňování dětí do kolektivu vrstevníků od předškolních zařízení až po školu.
Největší ( a nejvíce očekávanou) akcí je letní stanový tábor. Letošní, již 13. ročník integrovaného dětského letního stanového tábora, tentokrát s celotáborovou hrou „STROJ ČASU“, je určen pro děti zdravé, děti s DMO, s epilepsií, astmatem, mentálním postižením apod. Jedná se společný pobyt pod stany daleko od civilizace a jejích „vymožeností“. Děti čeká 14 dní plných pro mnohé nečekaných aktivit např. lanové aktivity, jízda na koni, noční hry, lukostřelba, vaření v přírodě, táborák, ale také pomoc s přípravou dříví pro kuchyň, vody pro kuchyň, k mytí rukou a jiné práce.
Se stavbou stanů, kuchyně, lesní jídelny, nových lavic k táboráku a s dalšími pracemi pomáhají dobrovolníci, většinou bývalí malí táborníci, kteří se příjezdem dětí stávají tvůrci a průvodci velkým prázdninovým dobrodružstvím.
Na závěr se vrátím k úvodnímu odstavci. Zájmy a potřeby lidí s postižením se opravdu dostávají do popředí zájmu společnosti. Mnohé kluby i organizace jsou více či méně připraveny přijmout tyto lidi do svých zařízení. Škoda jen, že v celém bruntálském regionu funguje jediné sdružení rodičů a přátel zdravotně postižených dětí se svými KLUBÍČKY v Bruntále a ve Vrbně pod Pradědem. Doufejme jen, že se nejedná o první a taky zároveň poslední sdružení s podobnou činností.
Autor: Martina Melicharová
Referenční seznam
Kábele, F. (1992). Sport vozíčkářů. Praha Olympia, a.s.
Karásková,V., Dohnal,T. (2011). Zoorekreace Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci.
Kiedroňová, A. (2011). Těší se na svůj (ne)obyčejný tábor. Karlova Studánka a okolí, 2(2), 42-43.
http://www.klubickobruntal.wbs.cz/Klubicko.htm
7 komentářů
Přeskočit k formuláři pro komentář
Velmi dobrá poznámka na konec! Jak jsi hezky napsala v úvodu textu, tužby lidí s postižením se sice dostávají do popředí, ale někdy je více slov než skutečných činů. Bruntálsko je velký region a je paradoxem, jak málo aktivit pro tuto cílovou skupinu nabízí. Možná budeš první vlaštovkou, která díky studiu APA region vysune do popředí něčím novým.))Zajímavé čtení,díky.)
Článek je zajímavý, hlavně kolik klubů a organizací je přístupno integraci s tím ale…….To je v podstatě totéž, jako kdyby na rovinu přiznali, že integrace není možná. Zřejmě mají dost zdravých klientů a o postižené nemají zájem /chápu, že je to hlavně o penězích – nutnost úprav, nakoupení pomůcek,…./. Máme se ještě hodně učit od jiných……
Je to smutné, že sice teoreticky existuje tolik zájmových klubů pro zdravotně postižené, ale ve skutečnosti to zase musí zachraňovat rodiče a příbuzní. Lidé, kteří vědí, zajímají se a jsou ochotni pomoci. Proč si tedy o sobě sportovní kluby dávají vědět, když nejsou schopni tuto činnost zajistit? Podle mne je to stále začarovaný kruh. Na jedné straně kluby, které nerozumí problematice zdravotně postižených a na druhé straně sami klienti, kteří si většinou zvyknou na jednu organizaci a myslím, že ani nemají důvod zkoušet něco nového. Propast mezi těmito protipóly je zatím příliš veliká a bude nesnadné to změnit. Velice pěkný článek. Díky
Je to smutné, že sice teoreticky existuje tolik zájmových klubů pro zdravotně postižené, ale ve skutečnosti to zase musí zachraňovat rodiče a příbuzní. Lidé, kteří vědí, zajímají se a jsou ochotni pomoci. Proč tedy o sobě sportovní kluby informují jako o klubech s možností integrace, když nejsou schopni tuto činnost zajistit? Podle mne je to stále začarovaný kruh. Na jedné straně kluby, které nerozumí problematice zdravotně postižených (a možná bohužel nechtějí rozumět) a na druhé straně sami klienti, kteří si většinou zvyknou na jednu organizaci a myslím, že ani nemají důvod zkoušet něco nového. Propast mezi těmito protipóly je zatím příliš veliká a bude nesnadné to změnit. Velice pěkný článek. Díky
Bruntálsko je nemalý region, který by uvítal mnoho dalších takových spolků, jako je tento. Zájem by byl zcela jistě veliký a kapacita plně naplněna. Je mnoho handicapovaných nejen v tomhle regionu, kteří by uvítali jakoukoli pomoc. A nejen ti, ale i jejich rodiny a příbuzní, či přátelé. Nejde totiž o to“ handicapovaného někam upíchnout a na pár hodin si od něj odpočinout“. Ba naopak. Taková setkání postižených s podobnými problémy a starostmi jsou obrovským přínosem právě pro tyto občany. Jsou mezi svými, najdou si své přátelé, vypovídají se, případně navštěvují společné kroužky, zajdou do společnosti a nejsou nuceni sedět jen doma. I pro příbuzenstvo jsou tyto spolky obrovským přínosem. je proto opravdu smutné, že mnoho těchto organizací svůj plán jakoby začne, ale už jej nedotáhne do konce a pak ubírá se svých plánů, jak je psáno v článku, že organizace přijme jen osoby s lehkým postižením,či je omezen počet handicepovaných atd atd.
Pevně věřím, že nejen na Bruntálsku tato združení začnou časem přibývat.
Z mého pohledu se občas problematika handicapovaných jedinců dostává do popředí za účelem zviditelnění soukromé osoby či organizace, a potom je tato činnost prováděna takzvaně napůl. Je zde ale potřeba mnohem více lidí, kteří by zájmovou činnost provozovali s nadšením. Například se mi líbí různé akce, ať už se jedná o koncerty, soutěže nebo představení, do kterých jsou aktivně zapojeni jedinci s postižením. Sama jsem se podílela na tanečním vystoupení společně s handicapovanými a čas strávený s těmito lidmi mě velmi naplňoval. Je třeba začít handicap vnímat jako určitou odlišnost, nikoliv jako překážku.
Líbí se mi, že Občanské sdružení Eva pomává lidem s postižením a vytváří např. i tábor. Ale není to pro region bruntálska trochu málo? Jen jedinná ogranizace mi příjde hodně málo. Lidé s postižením mají rozhodně nárok na volnočasové aktivity jako plně zdraví jedinci. Měli bychom se zamyslet nad tímto problémem…. Nikdy nevíme co se může stát nám nebo našim blízkým.