Optimální pohybová aktivita dětí předškolního věku s ADHD

Období předškolního věku, tedy od tří let do začátku povinné školní docházky, je velice významné v životě dítěte. Jak uvádí Říčan (Říčan, 2004), je to období plné her, pohybu a fantazie, období, kdy si dítě začíná utvářet vlastní názor na svět (neustále se ptá: Proč je to tak? Proč?), ale také období, ve kterém jsou dány základy socializace. Tedy dítě „užívá nástroje a osvojuje si návyky, jež v dané společnosti platí za žádoucí.“ (Matějček, 1996, 50).

„Předškolní dítě po třetím roce (a již velmi zřetelně po čtvrtém roce) za normálních okolností překračuje hranice svého nejbližšího rodinného okruhu a k vědomí vlastního „já“, tj. k své identitě, přidává nový významný prvek – vztah k druhým dětem, k svým vrstevníkům, ke své generaci.“ (Matějček, 1996, 48). K tomu je však nutné umožnit dítěti dostatečný kontakt s ostatními dětmi. Ideální podmínky, nejen v tomto ohledu, nabízí mateřské školy.

Jak uvádí Borová a kol. (2000), v tomto období se také výrazně rozvíjí pohybová aktivita a schopnost nápodoby určité činnosti, zlepšuje se koordinace pohybu, jemná motorika a rozvíjí se pohybová paměť. Schopnost učení je však ovlivněná schopností soustředění a vlastnostmi dítěte. Vytváří se i vztah k pohybu jako takovému, je tedy důležité podpořit a cíleně vést dítě k pozitivnímu náhledu na aktivní pohyb.

O vývoji dítěte v předškolním věku nalezneme na těchto stránkách dostatek informací v článcích: „Předškolní věk“, „Charakteristika vývoje dítěte předškolního věku“, „Dítě v předškolním věku“ či „Život dítěte předškolního věku“, proto se dále budeme zabývat spíše charakteristikou předškoláků se syndromem ADHD, specifiky jejich vývoje i přístupu k nim. Jak název napovídá, příspěvek se zaměřuje na pohybovou aktivitu, která pokud je dobře zvolena a vedena, může být jednou z cest, jak pozitivně ovlivnit typické projevy dětí s tímto syndromem (resp. naučit je s nimi pracovat).

Co je dobré vědět o ADHD

Dříve, než se pustíme do hlavního tématu tohoto článku, měli bychom si ve stručnosti představit, co se skrývá pod pojmem ADHD a jaké jsou jeho projevy.

Anglická zkratka ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) představuje neurovývojové poruchy, charakteristické především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. V českém odborném textu se můžeme také setkat s pojmem hyperkinetická porucha, dříve bylo používáno označení LMD (lehká mozková dysfunkce). Výskyt této poruchy se v procentuálním vyjádření v různé literatuře liší, ale nejčastěji se v celosvětovém měřítku uvádí výskyt této poruchy u 1 – 5% obyvatelstva.

Podle Mundena (2002) se k určení diagnózy ADHD používají dva hlavní klasifikační systémy (klasifikační systém WHO a Americké psychiatrické asociace), podle nichž lze díky určitých souborů symptomů a klinických příznaků rozeznat stejnou diagnózu kdekoliv na světě. Diagnóza se však určuje až po prvních letech života dítěte, kdy se dají jednotlivé symptomy a příznaky přesně rozeznat a určit.

„Diagnóza ADHD se má vyslovit až po 4. – 5. roce věku dítěte. Odlišení příznaků vyvíjejícího se ADHD před touto věkovou hranicí je obtížné, nicméně děti, které později syndrom postihne, bývají nápadně pohybově neklidné a nesoustředěné již ve věku kolem tří let. Syndrom postihuje častěji chlapce než dívky (v poměru 4 : 1 až 9 : 1).“ (Koukolík, Drtinová, 2001,19).

Příznaky této poruchy se však projevují již v prenatálním stádiu a od raného dětství. „Děti postižené ADHD jsou již v děloze neobyčejně aktivní. Po narození jsou to děti, které hodně pláčou a špatně spí.“ (Munden, 2002, 22).

Děti s ADHD většinou patří mezi méně pohybově nadané a vedle hyperaktivity mívají ještě další motorické problémy. Bývají pozadu za svými vrstevníky v oblasti hrubé i jemné motoriky. Jelikož hyperaktivita (a další motorické potíže) dětí s ADHD představuje součást složitých neuropsychických mechanismů, děti je nemohou vůlí jednoduše korigovat.

Děti se projevují častým pohybovým neklidem a zbytečnými motorickými aktivitami. Mají problémy udržet dlouhodobě koncentrovanou pozornost a volní úsilí zaměřené na nějakou činnost nebo úlohu. Bývají roztržité a jejich pozornost je snadno odklonitelná.

Dalšími z projevů ADHD může být emoční labilita a sociální neobratnost, která se projevuje například špatným odhadem situace a zbrklým chováním, nebo také problémy s vrstevníky, protože dítě neumí být empatické. Kvůli výše uvedeným projevům tyto děti častěji prožívají pocity selhání a méněcennosti.

S postupným vyzráváním nervové soustavy se obvykle potíže dětí zmírňují a mění, nelze však spoléhat pouze na samotný vývoj a postupné zrání dítěte. Je nutné vhodným působením projevy ovlivňovat a pomáhat dítěti při zvládání jeho obtíží. (Altmanová, 2010).

Jednou z doplňkových činností, které mohou pomoci ke zlepšení obtíží, které s sebou tento syndrom přináší, mohou být pohybové aktivity.

Jak přistupovat k dítěti s ADHD

K dětem s projevy ADHD, jak z výše uvedeného vyplývá, by měli rodiče i pedagogové volit specifický přístup. Altmanová (2010) uvádí tyto obecně platné zásady:

• Klidný a trpělivý přístup,
• Stanovení jasných pravidel a důslednost při jejich plnění,
• Podpora kladných projevů dítěte a pochvala,
• Umožnění tělesného pohybu a uvolnění,
• Opakování pokynů,
• Určení denního režimu a řádu,
• Věnování dostatku času a pozornosti dítěti.

Význam pohybu u dětí s ADHD

Pohybové aktivity mají velký význam pro všestranný rozvoj dítěte. Každý, kdo měl možnost pozorovat děti, jež mají zakázáno běhat ví, že: „pro předškolní dítě je omezení pohybu velikým trestem a slast z pohybu, často divoce útočného, je jeho živelnou potřebou. Toto je smyslová tělesná radost zdravého dítěte.“ (Říčan, 2004, 142). Pohyb je tedy nedílnou součástí zdravého vývoje, dozrávání a formování dítěte, a je spojen s vývojem nejen fyzickým, ale i psychickým a sociálním. Výběr konkrétních pohybových aktivit je však důležité dobře zvážit, pokud totiž nerespektujeme procesy vyvíjejícího se organizmu dítěte, můžeme mu nevhodnou pohybovou aktivitou i ublížit. V tomto věku jsou vhodné aktivity spíše všestranného rázu. (Borová et al., 2000). Pohyb by měl děti těšit a měl by být pojat spíše formou hry.

U dětí s ADHD se vyskytují obtíže v koordinaci pohybů, v různých druzích poskoků i v rovnovážných cvičeních. Deficity se také týkají jemné motoriky rukou, koordinace oko-ruka, pravolevé orientace a orientace v prostoru. Tyto děti většinou neumí odpočívat a mají problém se uvolnit, jejich svaly jsou po většinu času v tenzi.

Děti jsou neustále v pohybu, na který se však nesoustředí. V souvislosti s tím mají nedostatečný přehled o okolním dění a nejsou schopny předvídat a registrovat nebezpečí. Pro svůj neklid a pohybovou neobratnost nezvládají soutěživé a výkonnostní úkoly.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejvhodnější aktivity pro tyto děti jsou ty, které pracují se střídáním napětí a uvolnění, dechová a relaxační cvičení, cvičení rozvíjející jemnou motoriku a koordinaci. Jako prospěšné jsou v odborné literatuře uváděny také taktilní hry, při kterých se děti vzájemně dotýkají. Tato forma her umožňuje odbourání přílišného ostychu a pomáhá budovat lepší vzájemné porozumění a vztahy mezi dětmi. (Šimanovský, 2008; Zemánková, 2010; Hermanová; 1994).

Mezi optimální aktivity řadíme psychomotorické hry a jógová cvičení, na které se blíže zaměříme.

Psychomotorické hry

Psychomotorika je pedagogická disciplína zaměřená na výchovu pohybem. „Cílem psychomotoriky je bezděčné prožívání radosti z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení a vytvoření tzv. bio – psycho – socio – spirituální pohody člověka“ (Blahutková, 2003, 5). Může být formou podpory a zmírňování projevů ADHD.

Psychomotorické hry mohou mít velmi pozitivní přínos. Účastnit se jich mohou i děti méně obratné, které jindy hry ostatních kazí a proto mohou být za to odmítány. Psychomotorické hry se od běžných her odlišují zejména použitím netradičních pomůcek, ale i tím, že zde není vítězů ani poražených. Vítězové jsou všichni, kteří se těchto her zúčastňují. Dítě má tedy příležitost zakusit úspěch ze své činnosti. Je zde chváleno a povzbuzováno, což se mu mnohdy v jiných činnostech a oblastech nedostává. Dítě je součástí skupiny, není na něho kladen nárok na nutnost podat výkon. Psychomotorická cvičení posilují a zdokonalují činnost i řady dalších psychických funkcí, které zmiňují Blahutková, Klenková a Zichová (2005). Těmi jsou paměť, pozornost, postřeh, orientace v prostoru, odstraňují se částečně dyskalkulické nebo interakční či komunikační problémy.

Pro tyto hry je vhodné využívat pestré pomůcky, nářadí i náčiní. Možností je nepřeberné množství, lze využívat i běžné předměty z okolí nebo vlastnoručně vyrobené pomůcky. Vše závisí především na tvořivosti pedagoga. Mohou být použity např. padáky, šlapáky, chůdy, míče, švihadla, ale i novinový papír, pivní podtácky, kelímky, apod.

Psychomotorické hry jsou účinné, jestliže se hrají pravidelně, plánovitě, po delší dobu a vychází-li z úrovně psychomotorických schopností dětí. Důležité je také dbát na dodržování pravidel. Všechny hry by měly být uváděny nenásilnou formou. Pro děti, zvláště pro ty se syndromem ADHD, by to vždy měla být zábavná činnost, na kterou se těší.

Jógová cvičení

Lysebeth (1998, 17) ve své publikaci uvádí přínosy jógy: „Díky józe může civilizovaný člověk najít znovu radost ze života. Jóga svými ásanami, které vracejí pružnost páteři, skutečné životní ose, uklidňují podrážděné nervy, uvolňují svaly, oživují orgány a nervová centra, dává zdraví a dlouhověkost. Dechová cvičení pránájámy přinášejí kyslík a energii každé buňce, pročišťují organismus spalováním škodlivin, vypuzují toxiny, přičemž uvolnění celého těla pomáhá zachovat odolnost nervového systému, obrňuje proti neurózám a zbavuje člověka nespavosti.“ Aby však mohlo být těchto pozitivních efektů dosaženo, musí být cvičení prováděna pravidelně a podle určitých pravidel. Důležité je také zmínit, že jóga není pouze cvičením, je to spíše životní styl a měl by v sobě kromě uváděného zahrnovat také zdravý způsob stravování a myšlení.

Jógová cvičení pro děti mají specifickou metodiku, která je přizpůsobena právě tomuto věkovému období. Základem metodiky „je hra, tvořivost a respektování věkových zákonitostí vývoje dítěte.“ (Klimeš et al., 2002).

Cvičení vede děti ke zdravému způsobu života, probouzí v nich radost a lásku k sobě i okolí a pomáhá jim zbavit se stresu, kterým dnes často trpí i malé děti. Základem cvičení je, jak jsme již zmínili, hra a tvořivost, ale i poznání sebe sama. Děti se lépe zapojí do kolektivu, učí se vnímat své pocity a dokážou se lépe soustředit. (Anonymus A, n.d.)

Velkými přínosy jógových cvičení pro děti s ADHD jsou zejména zlepšení prostorového vnímání, rovnováhy a celkově lepší koordinace těla. Pomocí relaxačních cvičení se dítě učí uvolnění, které je pro něj za normálních podmínek velmi náročné. Významné je i rytmické dýchání, které nejen zklidňuje, ale také učí děti citu pro rytmus, lepšímu vnímání svého těla a soustředění. Vzhledem k nesoutěžnímu charakteru těchto cvičení se také posiluje zdravé sebevědomí (děti zde neprožívají pocity selhání a sociálního vyloučení). Jak uvádí Klimeš a kolektiv (2002, 7-8) „Často i velmi hyperaktivní děti s velkým vnitřním neklidem se začnou cítit spokojeně, když „objeví svůj dech“ či „objeví klid“ v ásaně jako je třeba zajíc, a dokonce se jim ani nechce příslušné cvičení ukončit.“

Je však třeba mít na paměti, že lekce jógy by měly být vedeny zkušenými lektory.

Referenční seznam

Anonymus A. (n.d.). Jóga pro děti, Retrieved 28. 3. 2012 on World Wide Web: http://www.yogame.cz/index.php/cs_CZ/kurzy/joga-5/yoga-with-kids.

Anonymus A. (n.d.). Jóga pro děti, Retrieved 28. 3. 2012 on World Wide Web: http://www.joga.cz/kurzy/deti/.

Altmanová, M. (2010). Hyperaktivní a nepozorné dítě, Praha: Pražská pedagogicko-psychologická poradna, s. r. o.

Blahutková, M., Klenková, J., Zichová, D. (2005) Psychomotorické hry. Brno:

Masarykova univerzita.

Blahutková, M. (2003). Psychomotorika. Brno: Masarykova univerzita.

Borová, B., Dvořáková, H., Kulhánková, E., Přiklopilová, D., Skoumalová, S., Stránská, J. (2000), Cvičení předškolních dětí a rodičů s dětmi, Praha: Česká asociace Sport pro všechny.

Doyon, L. (2003). Hry pro všestranný rozvoj dítěte. Praha: Portál

Hermanová, S. (1994). Psychomororické hry. Praha: Portál.

Klimeš, P. a kol. (2002). Cvičíme s dětmi – Jógová cvičení a hry pro radost. Praha: Jóga v denním životě

Lysebeth, A. (1998). Jóga, učím se jógu. Praha: Argo

Matějček, Z. (1996). Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál

Munden, A., Arcelus, J. (2002). Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Praha: Portál.

Říčan, P. (2004). Cesta životem. Praha: Portál, pp. 119 – 143.

Šimanovský, Z. (2008). Hry pro zvládání agresivity a neklidu. Praha: Portál.

Zemánková, M. Vyskotová, J. (2010). Cvičení pro hyperaktivní děti. Havlíčkův Brod: Grada.

Autoři: Dita Lüftnerová, Jana Marečková, Adéla Dvořáčková