Boj o kvalitu života v neoliberálním chaosu Bukurešti

Výpravy do zahraničí v posledních letech vnímám jako inspirativní cestování v čase. Minimálně v tom, jak se kde přistupuje k veřejnému prostoru a dopravě, mi to přirovnání sedí. Stačí pár set kilometrů a můžeme být o pár desítek let vpřed, nebo vzad. Sám to hodnotím tak, že červnové závěrečné setkání mezinárodního projektu Volunteers of Cycling Academy (VOCA) v Bukurešti nás (Ivu Pohankovou a Vaška Kříže) při srovnání s aktuální pražskou realitou přivedlo tak deset let do minulosti. V některých věcech, například parky či veřejná pítka, však máme co zlepšovat zase my.

Ideální podmínky

Bukurešť jako město mírně přesahující své hranice čítá oficiálně 2 200 000 obyvatel. Neoficiálně zde žije až ke třem milionům lidí. Od centra na kraj mají přitom o kus blíž než v Praze. Hustota zalidnění je mnohem vyšší. Kratší vzdálenosti a zahuštěnost prostoru nahrávají používání veřejné a cyklistické dopravy. Metro pokrývá více částí města než v Praze a jeho moderní vozy rozhodně nejezdí přeplněné. Široké bulváry probourané skrz nepravidelnou síť ulic v širším centru by zase mohly nabízet přebytek prostoru pruhům vyhrazeným pro veřejnou dopravu a chráněným cyklostezkám.

Zpátky do reality

Bukurešť je v mnoha ohledech divoká. Její ulice jsou místem, kde potulní psi a neoliberalismus posledních dvaceti let mají pré. To, že je státní správa komplet prolezlá korupcí a o hájení veřejného zájmu jí nejde snad ani v poslední řadě, je zde letitý standard. Právo „silnějšího“ a takřka nulová regulace „tržního prostředí“ jsou vidět pouhým okem všude ve městě. Díky trvající honbě za individuálními „svobodami“ a materiálním blahobytem je Bukurešť opakovaně vyhlašována jako město s nejhorším životním prostředím z hlavních měst EU. Počet automobilů od pádu komunismu vzrostl čtyřikrát, auto se stalo pro mnoho lidí takřka vším a ohled na veřejné zájmy šel definitivně stranou. Pro ilustraci typické je, že řidiči po celé Bukurešti parkují v druhé řadě a na chodnících všude, kde jim v tom nezabrání fyzické překážky. Jediná regulace parkování údajně spočívá ve vyhlášce, že se při parkování auta musí nechat alespoň metr průchodu mezi domovní čárou a autem… Ani to se však často nedodržuje.

Bukurešť s dynamicky rostoucí vzdělanou mladou populací přicházející z celého zbytku země se rovněž může mezi evropskými městy „pochlubit“ pravděpodobně největší koncentrací cykloabsurdit. Cyklistická doprava právě mezi mladými Rumuny zažívá v posledních letech veliký boom a přestože cyklostezek mají požehnaně, jezdit na kole je stále snazší, bezpečnější a vhodnější v kolonách aut. Když Rumunsko vstupovalo v roce 2007 do EU, dostalo mimo řady jiných podmínku, že ve velkých městech musí podpořit zlepšování šílené dopravní situace vytvořením odpovídající cyklistické infrastruktury. Předepsané kilometry byly městskou „správou“ „řešeny“ lepením žlutých pásek na chodník vedených přes vysoké obrubníky, lampy, stromy, stánky, tříděný odpad, zastávky veřejné dopravy, či plochy, kde se parkuje. Prospěšný evropský standard byl pro dopravně šílená rumunská města dobrý záměr. Jen asi bylo třeba nekompromisně vyžadovat po prohnilé lokální administrativě dostatečné standardy (zřejmě holandské či švýcarské dle regionu spojené s úpravou legislativy dané země).

V době, kdy v Praze tvrdě usilujeme o každou píď použitelné cykloinfrastruktury (a vlivem dosavadní schizofrenie a nekooridnace při tvorbě čehokoliv ve veřejném prostoru Prahy vzniká i řada zmetků) patří paradoxně zrušení nejabsurdnějších stezek během posledních dvou let mezi zatím největší úspěchy bukurešťského cyklohnutí. Místní neziskovky (zejména naše partnerská Mai Mult Verde - největší, celorumunská environmenální organizace) ve spolupráci se soukromým sektorem (ano na město se nedá v ničem spoléhat) také úspěšně provozují půjčovny kol především v parcích a u univerzit, kterými pomohli kola ve městě zpopularizovat. Plány na nejbližší období se zaměřují na prosazení pilotních chráněných cyklostezek (vzhledem k dostatku prostoru a potenciálně velikém využití stezky holandského typu) na velkých bulvárech. Jedna osa ze severu na jih, druhá z východu na západ.

Lepší zítřky?

Přístup k plánování města je šílený. Několik příkladů. Jak můžete porovnat na Google streetview, Strada Berzei byla v roce 2008 úzká ulice s nízkými domy z devatenáctého století. Tramvaje beznadějně blokované zástupy aut. Pak vyjely bagry a jednu stranu ulice srovnaly se zemí. Staví se tu nová magistrála, druhé kapacitní propojení ze severu na jih. Při naší návštěvě v červnu 2013 stále nebyla dokončená. Víme, jak to dopadne, přiláká další auta. Když zbouráme půlku města, aut bude víc a problémy se zácpami se nevyřeší. Ještě, že nechávají tramvaje.

Místo Blanky tu způsobili více škod na více místech. Oblíbili si podjezdy a nadjezdy velkých křižovatek. Staví se dálniční estakády (podobné té U Bulhara) přímo mezi domy. Nemohl jsem se divit, co se děje na kraji města kus za sídlištěm. Vedle prašných cest tu a tam na poli přistává jeden dům vedle druhého. Bez vozovky, bez chodníků, daleko od tramvají či metra, s jejichž prodloužením ani k těm větším obytným komplexům se zřejmě nepočítá.

Kdysi výstavní historické centrum - Paříž Balkánu – je mnohde v havarijnímu stavu a místo řady budov jsou ve vzniklých prolukách prašná parkoviště pro vše pohlcující auta.

Veřejný prostor

Ačkoliv dnešní situace v Bukurešti může v mnohém připomínat Prahu na začátku 90. let, určitě to neplatí pro užívání veřejného prostoru. Tento fakt není dán podmínkami, které by místní radnice občanům vytvářela. Okolí ulic je v mnohem horším stavu, než na který jsme zvyklí v Praze. Namísto vysedávání doma tady ale lidé preferují jít ven, zejména do parků, a trávit čas společně.

Zeleň ve městě

Bukurešť nabízí místním i návštěvníkům rozlehlé parky. Ty bychom mohli rozdělit na 2 druhy. Ty, které se nacházejí přímo v centru města, jsou velmi udržované a nabízejí kromě městského mobiliáře i jiné atrakce. Od půjčovny loděk, stánků s jídlem nebo DIY venkovních knihoven z ptačích budek. Půjčit si zde můžete i kolo a projet se po nesmyslné, úzké stezce vzniklé oddělením kusu frekventované parkové cesty pověstnou žlutou páskou. V Bukurešti je korupce a privatizace veřejných statků všudypřítomná. V jednom z nejznámějších parků Herastrau lze vyjet po cyklostezce sponzorované ropným koncernem, kde na vás co 10 metrů vyskočí jeho název namalovaný přímo na silnici.

Od našich parků se Bukurešť liší již zmíněným užíváním veřejného prostoru. I vzhledem k privatizaci takřka všeho jsou parky, poslední ostrůvky soukromými zájmy nepohlceného veřejného prostoru velmi populárním místem k trávení času napříč generacemi. V Praze mám navíc pocit, že návštěvníci parku jsou subkulturně a generačně na jedné lince. V rumunském parku je to naopak: navrch měla generace seniorů doplněná rodiči s kočárky a dětmi a kolem nich se hemžících teenagerů na skateboardech. Mezi těmito všemi generacemi nechyběl vzájemný kontakt. Je zajímavé vidět, jaký společenský deficit mají parky ve vnitřní Praze. Jedna věc je gentrifikace čtvrtí, která je v Praze mnohem dál, než v Bukurešti, věc druhá je nabídnout různým generacím záminku k tomu, aby parky běžně více užívaly, aby se zde potkávaly.

S rostoucí vzdáleností od centra můžeme pozorovat v parcích změnu – nejsou udržované, nabízejí mnohem více prostoru, monumentální vstupy se ještě nestihly (nebo nebyl důvod) zastavit stánky. Na druhou stranu z nich pociťuji trochu mrtvou atmosferu. Připomínají nefunkční rekreační střediska. Je v nich několik restaurací, které ale s krizí musely zavřít a zejí prázdnotou. Parky jsou z velké části doplněny o různé fontány a sochy paralely našim „Vetřelcům a volavkám“.

Co se nedá Bukurešti upřít je zachování městského zahradničení, tzv. urban gardening. Spousta domů je disponuje předzahrádkami či vnitrobloky s udržovanými květinovými záhony.

Street delivery festival

Podobně jako Auto*Mat pořádá sousedské savnosti Zažít město jinak, má i Bukurešť své pouliční reje. Během naší červnové návštěvy se nám poštěstilo se jednoho z nich účastnit. Street delivery spočíval v uzavření klidné ulice přidružené k parku. Pod korunami stromů mohli návštěvníci obdivovat výstavu fotografií nebo jiná umělecká díla artové školy, procházet ulicí lemovanou stánky místních neziskovek prezentujících svou činnost, ochutnat různé dobroty nebo se osvěžit nápojem. Hlavní „trhák“ představovalo obří podium, na kterém se postupně vystřídalo několik účinkujících. S postupem času rostla i chuť místních teenagerů, tvořících 90 % návštěvníků akce, pojmout Street delivery jako street party.

Hudba byla čím dál hlasitější a my jsme se rozhodli navštívit jeden z doprovodných programů Street delivery v blízkém squatu Carol 53, který se souhlasem majitele obývají studenti architektury a uměleckých škol. Pokud budete mít cestu do Bukurešti, určitě se tam zastavte – probíhají zde různé výstavy, divadelní představení, párty, grilování, promítání atd. Místní osadníci vás určitě rádi zasvětí do historie domu Carol 53 a možná prozradí plány do budoucna.

Centrul Ceh – výrazná česká stopa v srdci Bukurešti

Kdybyste se někdy do Bukurešti chystali, doporučujeme kontaktovat České centrum Bukurešť, kde se mimo jiné několikrát promítal film Auto*Mat, a které je důležitou oporou místní občanské společnosti. Pod vedením René Kubáška se z něj během posledních let stala jedna z nejzásadnějších kulturních institucí celé Bukurešti. Vytváření mostů mezi nezávislou rumunskou a českou kreativní scénou z něj dělá dnes pravděpodobně zdaleka nejlepší výspu reprezentující v zahraničí um obyvatel České republiky.

Studijní cesta do Bukurešti byla realizována v rámci projektu mezinárodní spolupráce organizací podporujících cyklistickou dopravu Volunteers of Cycling Academy (VOCA). Jeho obsahem je navázání spolupráce mezi organizacemi z 12 evropských měst a pravidelná setkávání jejich zástupců a řešení konkrétních společných témat během let 2011-2013. Mimo Auto*Matu se jej účastní neziskové organizace z Varšavy, Budapešti, Vídně, Kodaně, Bukurešti, Sofie, Nikósie, Mariboru, Sevilly, Dublinu a Lisabonu.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.