Konference v Yorku

Jako dobrovolník Auto*Matu a student s hlubokým zájmem o dopravu jsem spolu s lidmi z pardubického sdružení Město na kole navštívil čtyřdenní setkání zástupců organizací World Carfree Network v anglickém Yorku. Jezdit nalevo, používat míle a stopy, to všechno jim nestačí. Prý by rádi používali i jiné časové míry, kdyby mohli (třeba 72 minut dlouhé hodiny, aby to bylo ještě více komplikované…). Z cesty přináším krátkou reportáž o tom, jaký je Londýn, jaký je York, a co to pro nás vlastně znamená.

Londýn

Londýn nás uvítal svými dvoupatrovými autobusy, nejstarším metrem na světě a také novou dopravní politikou. Město si totiž v posledním desetiletí uvědomuje, že automobilová doprava je příliš prostorově náročná na to, aby se mohla dále roztahovat. Minulý starosta Ken Livingstone dostal odvahu a v centrální oblasti přeplněné dopravou zavedl poplatky řidičů za dopravní zácpu, kterou zůsobují. Za jednodenní vjezd zaplatí řidiči jednorázový poplatek 8 Liber (~250 Kč). Na křižovatkách vedlejších a hlavních ulic jsou často zvýšené přechody, někdy je ulice dokonce zaslepena a průjezd je dovolen pouze cyklistům. Současný primátor Boris Johnson buduje síť cyklistických koridorů z okrajových částí do centra města a na spadnutí je letos spuštění systému veřejných automatických půjčoven kol po vzoru Paříže.

Nikdy nebyl lepší čas začít jezdit na kole Transport for London	S více auty pod zemí je nám lépe nad zemí Magistrát Hl. města Prahy

Přibývá předsunutých stání pro cyklisty před křižovatkami, malují se bus pruhy a cyklopruhy. Lidí na kole jsem v hustém provozu viděl hodně. Cyklisté často předjížděli auta spíše než naopak. MHD v Londýně je hrozně drahá a do metra se už více lidí nevejde. Proto je ve špičkách dokonce dražší jízdné. Plány na tramvajové tratě existují, ale přednost zatím dostaly autobusy.

York

Brzy jsme se dalším autobusem vypravili do Yorku. Město velikostí srovnatelné tak s Plzní, se nachází na půl cesty mezi Londýnem a hranicí Skotska. Předměstí Yorku tvoří kompaktní zástavba tvořená typickými anglickými řadovými domky. Centrum města, obehnané hradbami, má velký historický význam. Do průmyslové revoluce bylo druhým největším sídlem v Anglii, hned po Londýně.

Město má status status „cycling city“. Jízda na kole zde každodenně tvoří 15-20% cest vykonaných po městě. V tomto směru se jedná o přední anglické město. K takovému úspěchu vedla dlouhá cesta. V sedmdesátých letech, teprve po dostavění vnějšího městského okruhu, lidem došlo, že většina provozu na ulicích není tranzit, ale vnitroměstská automobilová doprava. Tehdy se starosta odvážil vytvořit v centru města pěší zónu. To rozhodnutí připomíná pamětní deska na náměstí a ve dne v noci živé ulice.

Vjezd aut do centrální části je omezen, ale nutná doprava je vpuštěna. Rovněž je zde velmi drahé parkování. Funguje systém 5 záchytných parkovišť P+R. Prý dobře a bez podpory z veřejných prostředků. Řidiči radši zaplatí za autobus, než aby pětkrát dráž parkovali v centru.

York má v ledasčems horší podmínky než Praha. Dražší MHD, delší intervaly, pouze autobusy, i přes snahu větší podíl automobilové dopravy. Na tramvaje zrušené po druhé světové válce už nikdy znovu nebudou peníze. Město si tedy větší atraktivitu tramvajové dopravy snaží vynahradit originálně vypadajícími autobusy. V oblastech, kde tramvajová doprava ve větším měřítku přežila (hlavně střední a východní Evropa) jsou tramvaje ve městech o necelých 200 000 obyvatelích obvyklé.

Ale tady se s problematikou vztahu člověk – doprava ve městě doopravdy něco snaží dělat. Propagují cyklistiku již ve školách a u všech je zajištěné bezpečné parkování kol. Výsledek? 10% studentů jezdí do školy na kole. I tady se ale naráží na předsudky ze strany rodičů, že je to nebezpečné a podivné. I přes respekt ze strany řidičů si mnoho lidí myslí, že je ježdění na kole v provozu nebezpečné. Město proto financuje projekty, které mají cíl představit kolo jako dopravní prostředek 21. století a také jako módní záležitost.

V Yorku se rovněž nachází Národní železniční muzeum s obrovskou sbírkou lokomotiv, fotek, textů, modelových vláčků, vagónů, cedulí… Vstup je zdarma. Podle mého názoru tím muzeum vydělá více. Protože naláká víc lidí a pak si poprosí o dobrovolné příspěvky, a tím si zdá se vydělá víc, než kdyby vstupné vybíralo. Dvě a půl hodiny na návštěvu mi bohužel nestačilo. Pro železničního nadšence je akorát celý den.

Setkání — dílna — konference

Samotná akce měla kolem 30 účastníků. Na organizaci se tedy podílel tým zčásti ze Švédska, Dánska, Turecka a Srbska. Zajímavostí je, že pořádající mezinárodní organizace World Carfree Network, sídlí v Praze. Mezi účastníky bylo nejvíc Maďarů a to 5. Další byli z Itálie, Belgie, Francie, Španělska, Německa, Polska, Slovinska, Chorvatska a nejdále z Panamy.

Konaly se přednášky o dopravní hierarchii, aktivismu mladých i o možnostech získání peněz z evropských fondů. Ve skupinách jsme nakonec zpracovávali projekt. Někdo to pojal odborně, šťoural se v dopravní problematice nejen Yorku, ale navrhoval i řešení pro své město. Jiné skupiny to pojaly vtipně-symbolickou formou, třeba tvorbou komiksu o ztraceném káčátku, které se ohrožované dopravou ve městě vydalo vyjednávat s panem starostou.

Mám dojem, jako bych byl za ty čtyři dny navštívil mnoho zemí. Seznámil jsem se s dopravní situací v mnoha městech. Například jsem zjistil, že i v jiných zemích politici usilují o výstavbu často nic neřešících tunelů. Megainvestice větší než tunel Blanka například hrozí i v dopravně vyspělém Stockholmu. V Budapešti mají stále ještě na nábřeží místo promenády silnice. Od člověka pracujícího v dopravní konzultační firmě v Záhřebu, která dělá pro město zakázku na zvyšování podílu cyklistické dopravy, jsem se dozvěděl, jak se jim hezky rozvíjí tramvajová doprava. Probírali jsme všechno možné. Nedávnou historii, občanské menšiny, terorismus, hudbu, fotbal a mnohé další. Hlavní přínos vidím v šanci přenést zkušenosti a metody mezi různými městy.

Sám jsem sdílel svůj názor na dopravu v Praze. Od megalomanských tunelů, falešných slibů po symbolickou podporu skutečně potřebných věcí. V tomto mezinárodním složení jsme shlédli i film Auto*Mat a vyměnili si kontakty. Doufejme, že nějaká forma komunikace vydrží i do budoucna.

Čeští kamarádi odjeli na puťák do Skotska. Poslední den, který jsem už strávil v Londýně sám cestováním za krásami zdejší MHD, bylo slunečné počasí. (Pro dopravní nadšence dodávám, že mám na mysli zárodek tramvají ve čtvrtích Croydon a Wimbledon. Velmi pěkné je rovněž projet se speciální dráhou Docklands Light Railway.) Je úsměvné, že zpáteční cestu v obou autobusech jsem strávil s pokaždé jiným účastníkem setkání a tak pro mne program tedy skončil až v Praze provedením mého maďarského kolegy.

Jiným se to samé stalo po cestě tam, ale to o sobě jaksi ještě nevěděli…

– Václav Kříž

Ve stejné době, jiným způsobem, byl v Londýně i Martin Mareček, filmový dokumentarista a jeden ze zakladatelů Auto*Matu. Článek o jeho paralelní cestě vydáme přesně za týden.