Co s volným časem? Třeba na vodu.

Vodáctví v České republice má celkem dlouhou tradici. První náznaky této volnočasové aktivity se datují někdy do druhé poloviny 19. století. Do českých vod se první kanoe dostala v roce 1875. Tehdy ji lékárník z Roudnice Ferdinand Zinke koupil od anglických handlířů společně se závodními koňmi. Tato kanoe byla na dlouhých 35 let dle dochovaných pramenů jediná. V roce 1913, konkrétně 29. Listopadu, Josef Rossler – Ořovský v kavárně u Karla IV. založil Svaz kanoistů Království Českého. Rychlého rozvoje se kanoistický sport dočkal až vznikem Československa. Vodní turistika začala expandovat a byla založena první tábořiště podél toků. Také se začaly pořádat první závody, které byly spíše maratónského charakteru. Jezdila se například trasa Záhoří – Chuchle, České Budějovice – Praha , Cholín – Praha a spoustu dalších.

 O propagaci této volnočasové aktivity se také postaralo skautské hnutí a turistické oddíly. Pro splouvání řek si upravili rybářskou pramici, které zvedly boky a příď opatřily vlnolamy. Místo nemotorných vesel použili lépe ovladatelné pádla. Takto upravená loď se vyznačovala velkou stabilitou a dobrou bezpečností a hlavně cenovou dostupností. I v dnešní době lze takto upravená plavidla spatřit na našich řekách.

Svoji trochou do mlýna také přispěli trempové, kteří svým postojem k přírodě a svobodě dopomohli k rozvoji vodní turistiky. Mnohé osady byly v blízkosti řek, a proto splouvání říčních toků patřilo k oblíbené  volnočasové aktivitě  trempů. S nastávajícím trendem trávení volného času na řekách se také začali vyvíjet plavidla. Z nevzhledných a těžkých kanoí se časem stali lehčí kanoe s dřevěnou konstrukcí a látkovým potahem. S příchodem sklolaminátu, se lodě staly zase o něco lehčí, ale také nevydrželi veškeré nárazy na kameny. Opravdovou revoluci zajistil příchod plastových materiálů, kdy dnešní lodě z polyesteru jsou takřka nezničitelné. S příchodem těchto materiálů se také zpřístupnily části řek, které s laminátovým nebo dřevěným kajakem či kánoí byly takřka životu nebezpečné.  Co se týká raftů, tak českým předchůdcem byl vojenský člun tzv. Matylda, který je taktéž ještě k vidění na českých řekách.

Další vlnou vodní turistiky byla normalizace, kdy lidé často před totalitním režimem utíkaly do přírody a k vodě. Svoboda, kterou zde nalézali, byla tím hnacím motorem, který je vedl dál. Bylo to také dáno tím, že vycestovat do zahraničí nemohl každý a tak se často stávalo, že lidé na vodě trávili svou  dovolenou. Tomu se přizpůsobili i provozovatelé kempů a tábořišť, kteří kolem řek vytvořili komplexní zázemí pro vodáky.

Opravdovým boomem vodáctví v jednadvacátém století byl bezesporu seriál Proč bychom se netopily. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po spuštění tohoto seriálu stoupla návštěvnost našich českých řek o několik tisíc „vodáků“. Záměrně toto slovo dávám do uvozovek, jelikož tito lidé kolikrát neprošli základním vodáckým výcvikem. Bezhlavě se vrhají do jezů a do peřejí s tezí, že to nějak dopadne. Bohužel řeka bývá často nemilosrdná a někteří šílenci (často pod vlivem alkoholu a bez záchranných vest) zaplatili za nevědomost daň největší – vlastním životem. Je to dáno také tím, že společnosti půjčující lodě na sjezd řeky se absolutně nezajímají o schopnosti a vědomosti lidí, kteří si chtějí půjčit loď. Lodě jim za vidiny zisku často půjčují i při zvýšených stavech vody, kdy řeka má naprosto jiný charakter a také jezy bývají často smrtelně nebezpečné.

Tímto článkem samozřejmě nechci nikoho odradit od tak nádherného trávení volného času, jakým vodáctví bezesporu je, ale spíše pokusit se v lidech probudit odpovědnost za své životy a životy svých kamarádů. To, že někdo má na sobě při sjíždění jezu plovací vestu neznamená, že je to srab, ale že je odpovědný vůči sobě i jiným. Záchrana tonoucího „vodáka“ v jezu je velmi riskantní a není na ní moc času. Dokonce i Integrovaný záchranný systém, jako hasiči a policisté na tuto problematiku nejsou moc dobře vycvičeni. Proto apeluji na všechny, pokud se vydáte na vodu, vezměte s sebou zkušeného vodáka a neignorujte varovné cedule u jezů. Život máte pouze jeden a tak si jej za každou cenu chraňte. Česká republika je velice bohatá na řeky, které se dají sjíždět, ať už jsou to notoricky známé řeky Vltava, Berounka, Sázava, Ohře, Lužnice, Morava, Bečva, Otava a další. Také méně známé, které se dají jet pouze při upouštění přehrad  a při jarním tání sněhu, jako například Vavřinecký potok, Moravice, Branná, Krupá, Bělá a spoustu dalších. Záleží jen na schopnostech, dovednostech a chuti poznat něco nového. Právě řeky, které se dají jet až po jarním tání jsou tou pravou odměnou pro vodáka, jelikož na této řece, nebo potoku nepotkáte zástupy vodychtivých vodáků a neskonale si užijete svobodu a volnost, kterou vám toto splutí nabídne. Jestli toužíte po krásné řece určitě navštivte Krupou u Starého Města, nebo pro náročné Brannenský potok. Ten se dá jet již z Ostružné pod větrnými elektrárnami a opravdu kdo jednou poznal, nechce jinak.   

Tak tedy někdy na vodě AHOJ

Autor: Jiří Černěnko